?

Log in

No account? Create an account

Lepkavá invaze
velbloud
tujeanne

Vkládám sem povídku, kterou jsem psala v rámci Letní dobročinnosti, a která by nevznikla, kdyby neproběhlo setkání s Lemurem a bez dalšího rozvíjení této teorie s Iantem. Pokud je někdo takový, koho minula, může si ji přečíst zde.

Následuje povídkaCollapse )

Chmurné šedivé ráno. Jemně mrholilo a od moře šel chlad. Bylo po deváté hodině, ale vypadalo to jako by byly čtyři. Členové týmu se trousili do práce. Zívající, znudění a znechucení. Nejraději by zůstali v postelích. Ianto chystal ranní kávu a trvalo mu to déle než obvykle. Ani si nevšiml, že kafe Owena Harpera dolil mlékem. Harper toto nedopatření náležitě ohodnotil. Což se dalo pochopit vzhledem k oparu zvětralého alkoholu, jež se kolem něj vznášel.

Kapitán snídal koblihy, které mu koupil cestou do práce Ianto, a nezvykle se nepokoušel mluvit s plnou pusou. Vůbec se choval velmi podivně.

Tosh se jako jediná měla k práci. Vzala si hrnek kafe k počítači, který právě uvedla do plného provozu. Prohlížela si měření trhliny. Nedávná aktivita byla poměrně vysoká.

„Jacku, pojď sem!“ zavolala.

Jack si promnul oči, přetřel si obličej dlaněmi a těžce vstal. Jakoby tušil problémy a také že se nemýlil. Počítač našel signál nebo někdo našel signál k nim. Byla to vesmírná flotila a nepůsobila dojmem, že by tady byla na přátelské návštěvě. Vyhrožovali válkou pro potupu provedenou na jejich velvyslanci.

Jack zbledl a beze slova odešel do zasedačky. Ianto se vytratil za ním. Jack se opíral o stůl zády k příchozímu. Na stole ležela Petriho miska, v níž se výhružně chvěla želatinová hmota hnědo oranžové barvy. Když ji Ianto viděl naposled, měl ji kapitán na stole ve sklenici. Bylo jí víc a byla pastelově oranžová. Jack byl otočen zády a jen co ho zaregistroval, spustil: „Posral jsem to.“

Ianto vyčkával.

„Bylo to nedopatření.“

V tom přišli i ostatní. Vypadalo to na déle a nic nenasvědčovalo tomu, že by to mohl být příjemně strávený čas. Tosh s Gwen neměly daleko k panice. Owen se tvářil okázale otráveně, protože jej vyrušili v plánované dopolední prokrastinaci. Navíc tohle byl očividně Jackův problém. A Owenovo tušení se také potvrdilo.

„Posral jsem to,“ zopakoval Jack pro všechny.

„Tohle je ten jejich velvyslanec.“ Ukázal na misku. „Je to velice inteligentní živá hmota, dorozumívá se telepaticky. Říkám mu Chrudoš. Dobré vztahy navazují trochu jinak než lidé a také to bylo z mé strany seznamování se s novou rasou. Naposled jsem jej omylem vypustil z vany.“

„Nechutné! Nenecháš nic na pokoji a ještě tím způsobíš světový konflikt! Nemusíš snad hned do všeho strkat ty-víš-co!“ vypěnil Owen.

„Spíš to bylo trochu naopak,“ upřesnil Harkness.

„Tyto podrobnosti jsem vážně nechtěl vědět,“ konstatoval zpruzele Owen.

„Po nás tedy chceš, abychom to za tebe řešili? Zavařil sis to sám, tak se s tím domluv!“

Jack se konečně chopil toho, co měl udělat už dávno. Navázal telepatický rozhovor, který se skládal z omluv a dohodnutí podmínek, za jakých by stáhli svou armádu. Čím déle spolu hovořili, tím více se měnily obličeje všech přítomných. Gwen, Tosh a Ianto začínali být netrpěliví a velmi znepokojení. Owen byl snad ještě o kousek otrávenější. A Jack se tvářil čím dál skeptičtěji.

Po dlouhé době, která trvala přibližně věčnost, zvedl zrak k podřízeným a požádal je, aby odešli všichni kromě Ianta. Ještě nějaký čas poté mlčel. A utápěl se ve svých myšlenkách a uvažoval, jak by bylo tohle možné vyřešit. Nakonec Ianta jen vybídl k přesunu do své pracovny, kde nebyl Chrudoš přítomen.

Sedli si ke stolu a Jack s pohledem upřeným do desky začal vyprávět, jak na Chrudoše narazil. Respektive, jak na něj Chrudoš napršel, což bylo vlastně něco jako znásilnění. Nebo to tak aspoň bral. Při tom dlouhém rozhovoru totiž zjistil, v čem je zásadní problém. V překladu. V jejich jazyce je výraz pro styk velmi podobný styku pohlavnímu, proto si myslel, že takhle navazují lidi formální vztahy.

„To zní podobně jako ta historka se stromem, který tě napadl. Vyprávěl jsi mi o něm, když jsem ti vytahoval třísky,“ poznamenal suše Ianto.

Jack na to nereagoval, naopak začal střádat plán, který by splnil to, co Chrudoš žádal. I když se jednalo vlastně o omyl, byla pro něj koupel s Jackem a Iantem (který samozřejmě netušil, že tam nejsou jen dva) velmi příjemná. Chrudoš by byl ochoten promluvit se svou vládou v případě, že by si to zopakovali. Ianto by se však na tomhle mírovém jednání dobrovolně nepodílel, proto mu začal tvrdit, že si to potřebuje celé řádně promyslet a právě ve vaně přichází na nejlepší myšlenky.

Ianto se sice nad tímto řešením velmi podivoval, ale souhlasil, že mohou jet k němu do bytu.

***

Když se o hodinu a půl později navrátili na základnu, byl problém opravdu vyřešen a vesmírné lodě odlétaly. Jen Ianto Jones se nemohl zbavit pocitu, že se mu prsty u nohou jaksi podivně lepí k sobě.

Tags:

Červená košile
velbloud
tujeanne
Vedlejší produkt DMD.

„Ianto, ta košile ti sluší, je nová?“ ptal se Jack, když rozepínal její knoflíky.
„To jste mi říkal před týdnem, když jsem ji měl, a také jste se ptal na to samé.“ odvětil Ianto.
„Nevíš, že muž do deseti minut po rozloučení zapomene, co měla žena na sobě?“
„Nejsem žena a na tohle nezapomínám.“ odseknul.
„Co jsem tedy měl na sobě včera?“
„Modrou košili, červené kšandy a kabát, pane.“
Tags:

Náročnej víkend
velbloud
tujeanne

Stále ještě jsem se nevzpamatovala z velmi vyčerpávajícího víkendu. V pátek oslavovala kamarádka osmnáctiny na ranči. Těšila jsem se hlavně, že po dlouhé době uvidím lidi, s nimiž nebývám, protože nemám čas být u koní krom svých služeb. Nicméně se tam objevili tři vetřelci, pro většinu neznámí kluci okolo dvacítky, kteří tam byli akorát kvůli chlastu a holkám. Většinu večera jsem teda trávila s dvěma kamarádkami venku, jež sdílely můj názor, a mizérii léčila nikotinem.

Nicméně sobota se vydařila. Měli jsme naplánovanou Hubertovu jízdu na téma „strašidla ze záhrobí“. Až na část, kdy jsem jela na Jenny, největším hovadu venku, které navíc vytušilo, že tohle není obyčejná vyjížďka, to bylo dobrý. Opravdu jsem měla strach, protože vím, co obvykle dělá. Navíc jsem zjistila, že naprosto nereaguje na otěže, takže rvaní za ně vší silou, když tryskala první louku, bylo jen tak aby se neřeklo, chrlení nadávek do jejího ucha ostatně taktéž, obojí mělo totiž stejný účinek. Poté, co se několikrát pokusila zopakovat překonávání první louky, jsem naprosto nervově vyčerpaná sesedla a prohlásila, že raději půjdu vedle ní, než na ni znova sednout. Došlo k výměně koní a zbytek cesty jsem absolvovala bez stresů. Z jízdy hrůzy mám jen trochu sedřené ruce a bolavé všechno.

Doma jsem odpadla vyčerpáním do postele s noťasem, kde jsem rozmrzla a začala pociťovat natažený vaz pod kolenem, rozlámané záda, a vytahané ruce. V neděli mě čekala služba…

Jestli záda předtím jen bolely, po službě už chrastily a jinak pokřupávaly, nohy se podlamovaly, ruce bezvládně visely a zatracenej vaz se také začal povážlivě ozývat, dala jsem si oběd a zalezla se Sherlockem do postele a vzápětí usnula. A večer docela brzo odpadla, ale že bych se cítila odpočatě? Jdu spát, doufám, že už se vzpamatuju.

Tags:

Kocovinová rána
kocovina
tujeanne

Reakce na starou zprávu z Čilichili, o zákazu vstupu do cardiffského Tesca lidem bosým nebo oblečeným jen v pyžamu, na který jsem si bůhvíproč vzpomněla dnes v hodině dějin výtvarné kultury.


Read more...Collapse )

Smyls života nakrátko objeven
velbloud
tujeanne

Po té době, kdy jsem si naprosto přestala věřit, že mám na studium na vysoké umělecké škole, se mi vrátila chuť nenechat si tu příležitost utéct. Dneska jsem absolvovala konzultace s profesorem z ilustrace, který studoval na škole, kam se chci hlásit. Povzbudil mě, řekl mi kam se mám ubírat a také mi narovinu sdělil, které práce jsou sračky. Tudíž to stálo za ty nervy, díky nimž jsem usínala kolem jedné hodiny. Konečně mám cíl a pocit, že na to mám. Najednou se cítím plná chutě do něčeho investovat energii a čas.

Ale není všechno tak pozitivní. Ze začátku týdne jsem měla pocit, že je ještě dost času, teď mi došlo, že žádný nazbyt není! Zítra musím zavolat na sekretariát, dopředu lituji sekretářku, a domluvit si konzultace, ano, lituji také profesora. Také musím vážně řešit přihlášky, protože musí být poslány do 30. 11.! S tím se pojí nezbytný rozhovor s rodiči, na nějž se musím také psychicky připravit. Případně to zase zbaběle budu řešit s tátou a matka se to někdy případně doví.

Ale já to zvládnu! Protože jsem se rozhodla, že chci dělat ilustraci.


Filmový večer
velbloud
tujeanne

Po více než půl roce jsem si řekla, že bych si měla zajít do kina. A zrovna se nabízel Skyfall. Přišel výběr kina, načež jsem zjistila, že se to téměř nikde nehraje, a když tak mám čas pouze do konce měsíce. Začala shánět někoho, kdo by šel přesvědčena, že se najde. Ovšem ze všech oslovených by šla jen jedna spolužačka, která zrovna v ty dny neměla čas. Ostatní mě odbyli s tím, že akční filmy nesledujou, v horším případě, se ptali, kdo je to Bond.

Co mě zarazilo, byl fakt, že lidi nechoděj do kina. Na Bonda by u nás bylo plno, možná narváno, případně by se hrálo dvakrát. Proto jsem se obávala, jestli budou lístky a ono přišlo jen kolem padesáti lidí.

Kino mě mile překvapilo, protože má takovou atmosféru, jakou očekávám. Pravda, je větší než naše vesnické… Když jsem si říkala o místo někde uprostřed, myslela jsem někde kolem své oblíbené čtvrté páté řady. Ta čtrnáctá byla ještě dál, než jsem bývala zvyklá z promítací kabiny. Ale převažují klady. Mají opravdu dobrý zvuk, velké plátno. Jediné mínus je to, že vím, že je to digitální promítání. Automaticky jsem po určité době hledala v rohu černou nebo bílou tečku a ono nic.

No a film. Jsem nadšená. Zatímco předchozí bondovky inklinovaly k obyčejnému akčnímu filmu, tahle měla zpátky humor, byla velmi dobře natočená, to jsem očekávala a dobrá hudba. A úvodní titulky jsou perfektní! No a samozřejmě herci Ralph Fiennes a Ben Whishaw.


Opět...
velbloud
tujeanne

Já se nenávidím! Tenhle mluvený projev nebyl tematicky osobní, jen příprava na maturitu. Prostá fakta, nic víc. A uměla jsem je! Stojím před spolužáky a profesorkou, nervózní nejsem.  Začnu mluvit a pocit jakési suverenity je pryč a jsem tam jenom já, rozklepaná s touhou zdrhnout.  Jsem ze sebe znechucena. Co tady dělám? Naprosto se nehodím pro život. Stydlivá a tichá. Neschopná se bavit ve větší skupině, což už je od tří lidí. Platí i pro kamarády. Já se snažím, ale někde ve mně je blok, přes který se mi nikdy nepovedlo dostat. Ostatní to dokážou, přesvědčují mě tím, že to není těžké. Proč se mi to nedaří, ať už na to vynaložím spoustu energie. Nejde o maturitu nebo obhajoby, ale o komunikaci. Mně asi opravdu nezbývá nic jiného, než si vybrat nějaké hezké místo daleko od civilizace a povídat si s koněm, ovcemi a psem. Žít si svůj pitomý život mimo realitu tvořený knihami, psaním a malováním.

Tags: